Metodika

Sezení a držení violoncella

Na čem a jak sedět

Jak již víte, u violoncella se na rozdíl od většiny jiných nástrojů musí sedět. a aby to bylo sezení pohodlné, je třeba si vybrat i správnou židli. Výška židle se odvíjí od délky holeně (po podkolenní ohyb). Důležité je, aby horní plocha stehna byla v rovině. v opačném případě bychom měli kolena příliš vysoko, nebo by chodidla nebyla na podlaze celou plochou. Povrch židle by měl být rovný, polstrování oceníme při delším hraní. Opěradlo není tolik důležité, protože záda budou volně v prostoru, hodí se však pro spočinutí v přestávkách. Opěrky rukou by bránily pohybu pravé ruky při hře. Nesedáváme na celé ploše židle, ale pouze na její polovině a to proto, abychom měli oporu v nohách, zajistili dobrou stabilitu a ulehčili zádům. Podle mého názoru je nejvhodnější stejná poloha obou nohou. Vycházíme-li z uvolněnosti, bude holeň svírat s podlahou zepředu i zboku pravý úhel. v předsunuté, nebo pokrčené noze bychom jinak mohli cítit napětí a nestabilitu. Chodidla musí spočívat na podlaze celou plochou, ne jen špičkou se zvednutou patou. Pokud nemáme menší židli, podkládáme dětem nohy malou bedýnkou.

Poloha páteře

Držení těla je nejdůležitější věcí vzhledem k držení rukou. Hry se neúčastní jen ruce. Pohyby rukou se opírají o celkovou kostní a svalovou výstavbu organismu, proto je držení těla hráče základem techniky. Držení těla musí být podkladem základních technických prvků: pružnosti a pevnosti.

Podmínky tělesné: žák se posadí na přední polovinu židle, záda jsou rovná, hruď vypjatá. Lehce se nakloní vpřed, aby mohl čelit zpětnému nárazu, který tělo pociťuje při širokých a rychlých pohybech ruky. Ramena i hlava by měla být uvolněná. Zkřivení páteře, shrbení a vpadlá hruď žáka jsou obvykle následky nesprávného držení těla. s těmito nezbytnými tělesnými podmínkami pojí se i podmínky estetické.

Podmínky estetické: požadavek celkového půvabu člověka sedícího na pódiu. Častým prohřeškem bývá právě nesprávná poloha nohou a shrbení páteře. Požadavky tělesné se tedy ztotožňují s požadavky estetickými.

Jako první cvičení bychom mohli zatím bez nástroje zkusit napodobovat hrajícího učitele. Při tom se budeme kontrolovat, zda děláme vše tak, jak pravila dříve popsaná doporučení. Už zde může učitel odhalit problémy, které by jinak byly skryty za violoncellem a obtížně bychom na ně přicházeli. Hlavním vodítkem pro nás bude uvolněnost.

Styčné body s nástrojem

Cello držíme mezi koleny a opřené je shora horní částí spodní desky o hruď, zdola bodcem o podlahu. Při prvních lekcích bude nutná asistence učitele, aby pomohl žákovi si nástroj dobře usadit. Nejprve si opřeme violoncello o hruď a to asi v místě konce hrudní kosti, krk se nachází vlevo od krku hráče. Určujícím je, aby se krk s hlavou nedotýkal ramene, ani krku hráčova, ani nebyl od nich příliš vzdálen. Dále cello mírně sevřeme mezi koleny a to tak, aby kolena sahala asi do poloviny lubů, případně pravé trochu výše než levé, čímž přední desku vyrovnáme. v žádném případě se violoncello nesmí dotýkat židle. Vadilo by to zvuku i volnosti pohybů.

Výška bodce

Odvíjí se od toho, kde máme cello na hrudi opřené a jak hluboko vsazené mezi koleny. Sedět bychom měli stále rovně. Délka bodce ovlivňuje správný sklon nástroje. Příliš kolmé nebo příliš ležaté držení violoncella ztěžuje jeho dokonalé ovládaní.

nahoru

Pojmenování částí ruky

Protože v textu budu používat názvy částí ruky, rád bych Vás teď s nimi seznámil:

Prsty budeme označovat:

nahoru

Pizzicato

Postavení ruky

Pizzicato (čteme picikáto) je brnkání pravé ruky o strunu. Používáme k tomu ukazováčku, případně prostředníčku. Jeden prst položíme na strunu přibližně 10 cm od konce hmatníku, struna prochází polovinou bříška prstu, palec volně přiložíme na bok hmatníku. Všechny prsty jsou zaoblené, do palce netlačíme, ani jej neprohýbáme. Strunu rozezvučíme pokrčením prstu, aniž by se zbytek ruky nějak výrazně pohnul. Struna se mírně prohne a prst ji opustí. Čím více se struna prohne a prst se zvedne později, tím bude zvuk silnější. Loket by neměl být příliš nízko, předloktí je v rovině se zápěstím.

Harmonický doprovod

První cvičení pizzicata budeme provádět na prázdných strunách, tedy bez užití levé ruky. Kvintové ladění violoncella přímo vybízí ke hře základních harmonických funkcí (tóniky, dominanty a subdominanty). Můžeme jimi doprovázet jakoukoli jednodušší lidovou píseň v G a D dur či moll. Prst pravé ruky bude brnkat každou první dobu v taktu, takže bude dostatek času na přípravu dalšího tónu. Poloha pravé ruky se bude mírně měnit podle toho, na jaké struně budeme zrovna hrát. Budeme dbát hlavně na znělost.

Pizzicato na jednom tónu s užitím rytmu lidové písně

Dalším užitím bude hra libovolné lidové písně, avšak pouze na jednom tónu (prázdné struně). Půjde nám tedy o zvládnutí různých rytmických hodnot, včasnou přípravu prstu na strunu. Doporučuji zároveň s hraním také zpívat, aby nás vynechaná melodie nezmátla. Můžeme toto cvičení skombinovat s předchozím, tedy hrát harmonický doprovod v rytmu písně.

nahoru

Levá ruka

Aby se na violoncello dalo hrát více tónů než jen čtyři (4 struny), užíváme prsty levé ruky, které tisknutím struny k hmatníku zkracují délku chvějící se struny a dovolují nám vytvářet vyšší tóny.

Pravá a levá ruka

Škola smyčcových nástrojů se dělí na školu pravé a levé ruky. Tím jsou vyznačeny také dva úkoly:

  1. čistota zvuku, která je výsledkem vedení smyčce
  2. čistota intonační, jež je výsledkem hmatu prstů

Postavení levé ruky

Prsty levé ruky se kladou v obloukovitém tvaru, který stále zachovávají. Nutná je kolmá poloha všech prstů ke hmatníku. Prsty stavíme na špičky tak, že žádný prst nesmí zachytávat o vedlejší strunu. Ruku mírně natočíme na 4. prst, což umožňuje větší rozpětí. Palec postavíme proti 2. prstu. Krku se dotýká ne bokem, nýbrž bříškem krajního článku. Palec s prsty musí vytvořit nepřetržitý oblouk. Nesmí být tedy přiřazen úzce k prstům. Dále je třeba nespouštět loket příliš nízko. Nejlepší měřítko správného polohy lokte najdeme, když přejedeme zkusmo rukou po celé délce hmatníku. Ruka se musí lehce dostat do nejvyšších poloh, aniž by udeřila do lubu, opírala se o horní desku, nebo se nějak nakrucovala. Prsty se tedy při hře nenarovnávají, zachovávají si stále volné kladívkovité zaoblení a jejich pohyby se konají ve hřbetu ruky. Při počátečních cvičeních postavení levé ruky musíme pozorně stavět prsty na struny, aby mezi všemi byly stejné mezery. Hlavně se musíme zaměřit na roztažení 2. a 3. prstu, které jsou obvykle spjaty dohromady. První cviky levé ruky provádíme na jedné ze středních strun. Požadavek, aby se přitom prsty nedotkly vedlejší struny, učí již ruku správné kladívkovité poloze prstů a zabraňuje lokti klesání za violoncello, které je v začátcích obvyklé. Je třeba zachovávat pravidlo, že zároveň s hrajícím prstem klademe na strunu na patřičné místo i ty prsty, které jsou za ním, tj. s 3. 2. a 1., se 4. všechny ostatní. Jelikož místo dopadu prstů kontrolujeme výhradně sluchem, bude od tohoto cvičení čistota intonace základním cílem a nejvyšším hudebním kritériem dalších cvičení levé ruky.

Levá ruka

nahoru

První poloha

Polohou nazýváme místo, které zaujímá levá ruka na hmatníku. Určuje se podle počtu stupňů diatonické stupnice mezi tónem prázdné struny (zní celá délka struny, prsty ji netisknou) a tónem intonovaným 1. prstem. První poloha, někdy též označovaná jako základní, je nejčastěji používanou. 1. prst totiž zvýší zvuk struny o celý jeden tón. v první poloze tedy můžeme zahrát všechny tóny chybějící v rozsahu dvou strun. Rozpětí ruky je dvojí. Tzv. úzkou polohou označujeme postavení prstů s půltónovými vzdálenostmi (stejnými mezerami mezi každým z nich). o široké poloze si povíme později. z počátku bude dobré, vyznačí-li nám učitel izolepou na hmatníku dvě značky (úzké proužky pod všemi strunami), které nám budou sloužit pro intonaci 1. a 4. prstu. Budeme tak moci zrakem kontrolovat správné rozpětí ruky a místo dopadu prstů. Abychom mohli prsty dobře doladit, máme možnost porovnat intonaci 4. prstu s nižší prázdnou strunou. Nejdříve zahrajeme prázdnou strunu a podle ní vyladíme oktávu hranou 4. prstem na vedlejší vyšší struně. v notách se budeme setkávat s tzv. prstoklady, tj. označením prstů čísly. Čísla 1 až 4 odpovídají 1. až 4. prstu, 0 je určena pro prázdnou strunu.

nahoru

Držení a vedení smyčce

Držení smyčce

Uchopte levou rukou smyčec za prut v jeho polovině. Žabka je na pravé straně ve svislé poloze. Uvolněné prsty pravé ruky přibližte nad ni. Ukazováček přiložte na prut vedle žabky vlevo v místě ohybu mezi krajním a prostředním článkem. Malíček opřete stejným způsobem vpravo od žabky. Ostatní prsty přirozeně ohněte tak, aby se bříšky dotýkaly žabky. Mezi všemi prsty jsou přibližně stejné mezery. Prostřední prst spočívá na stříbrné objímce žabky. Proti němu je postaven palec, který se opírá svou vnitřní stranou o žabku a zčásti zasahuje do jejího výklenku. Ruka na smyčci je zprostředkující pohyblivá část mezi paží a smyčcem. Může jen tehdy splnit všechny požadavky, bude-li neomezeně přenášet sílu paže a zároveň bude dávat smyčci největší pohybovou volnost.

Vedení smyčce

Počáteční cvičení ve vedení smyčce provádíme na některé ze středních strun violoncella, tj. na D, nebo G struně, kde ruka je ve své nejobvyklejší a nejpřirozenější poloze. Smyčec přiložíme na strunu na všechny žíně. Cvičení začneme ve spodní polovině smyčce ze základní polohy volně svěšené ruky v zápěstí a lokte volně svislého podél těla. Je nutno dbát hned zpočátku na spojení lehkého a elastického držení smyčce s pevným stiskem a silou vedení smyčce. Při postupném rozšiřování tahu smyčce na celý smyčec musíme dbát těchto pravidel:

  1. Smyčec musí být vždy rovnoběžný s kobylkou
  2. Musí zachovávat stejné místo na struně (někde pod polovinou vzdálenosti mezi koncem hmatníku a kobylkou)
  3. Musí udržet stejnoměrnou rychlost a tlak na struně, který je vytvářen vahou ruky

Začneme-li táhnou smyčec od žabky, zápěstí je vyklenuto, postupně klesá, až se dostane do stejné přímky s předloktím a hřbetem ruky. Při zpátečním tahu začne zápěstí stoupat, až se dostane do vyklenuté základní polohy. Je důležité uvědomit si to, že u žabky bude třeba vést hlavně rameno a předloktí s rukou budou konat pomocnou doplňující práci k vyrovnávání tahu smyčce v rovině rovnoběžně s kobylkou. Naproti tomu u špičky hlavním původcem pohybu bude předloktí a vyrovnavatelem bude ruka. Tón musí být hned čistý a musí mít hned zpočátku takovou sílu, jaké chceme dosáhnout. Síla tónu musí být stále stejná. Od tohoto cvičení musí být čistota a plnost zvuku a později i výraznost provedení vedoucím cílem a hlavním hudebním kritériem všech dalších fyziologických prvků pravé ruky.

Pravá ruka

Na smyčcových nástrojích existuje velmi mnoho různých smyků.
V podstatě je však lze rozdělit do tří skupin:

  1. přiložené
  2. skákavé
  3. přerušované (staccatované)

nahoru

Détaché

Smyk détaché je jedním z nejdůležitějších smyků vůbec. Pro všechny smyčcové nástroje je hlavním úkolem naučit se krásně znějící détaché na všech úsecích smyčce. Détaché vyniká velkou zvukovou mnohotvárností, poněvadž není vázáno na určité místo na smyčci jako při smycích skákavých. Pod pojmem détaché rozumíme druh smyku, který provádíme větší, nebo menší rychlostí, libovolnou délkou smyku a na libovolném místě smyku. Pravidlem je jeden tón na jeden smyk. Mezi jednotlivými smyky nesmí vznikat pauza. Celý problém spočívá v tom, aby tóny následovaly za sebou hned, bez pomlk, skřípání a jakýchkoliv jiných zvuků. Můžeme říci, že umění hry détaché je uměním výměny smyku.

  1. détaché ve spodní třetině smyčce je budováno na pohybu z ramene (a z prstů)
  2. détaché v horní třetině smyčce užívá nejvíce pohybu předloktí s loktem. Pohyb paže je minimální.
  3. détaché ve střední třetině smyčce je nejčastěji užívaným smykem. Výhodou tohoto smyku je, že při vedení smyčce jakýmkoliv tlakem je možno provádět vyrovnávací pohyb prstů s největší lehkostí a jistotou, což je nejdůležitější při přechodech ze struny na strunu.

nahoru

Široká poloha

V dosavadních případech byla levá ruka postavena tak, že prsty byly od sebe navzájem vzdáleny v půltónových intervalech (mezi všemi prsty byly stejné mezery). Ruka tedy obsáhla mezi 1. a 4. prstem interval malé tercie. Toto postavení ruky nazýváme úzkou polohou. Pokud bychom chtěli hrát v první poloze tóny Cis, Fis, Gis, Es, As a Hes, musíme vytvořit tzv. širokou polohu. Tu tvoříme dvojím způsobem:

  1. Z úzké polohy couvne ukazováček o půl tónu níže, zatímco ostatní prsty včetně palce zůstávají na svém místě.
  2. Ukazováček zůstane ležet, ostatní prsty včetně palce se posunou o půltón výše.

Ruka obsáhne v široké poloze interval velké tercie. u široké polohy je velmi důležité správné postavení prstů. Palec postavíme na krk nástroje celým bříškem proti 2. prstu.

nahoru

Přechody přes struny

Při správném přechodu smyčce z jedné struny na druhou musíme splnit dva předpoklady:

  1. Po hudební stránce

    Musí být vyžadována homogennost zvuku a integrita rytmu. Přitom nesmí být slyšet jakýsi nedobrovolný akcent na 2. notě a nesmí být porušen rytmus tónové řady. Akusticky nesmí být přechod z jedné struny na druhou vůbec pozorován.

  2. Po mechanické stránce

    Tkví technické zvládnutí v tom, že přechod můžeme vykonat ve všech úsecích smyčce a všemi způsoby, tj. svázaně, staccato, détaché atd.

Smyčec vždy musí přecházet lehce a jednoduše. Při přechodu musíme dbát především na to, aby smyčec zůstal rovnoběžný s kobylkou i kolmý ke strunám. Přechod mezi jednotlivými strunami nesmí mít ráz náhlého přechodu smyčce. Musíme připravovat přechod, tj. zavčasu zvedat nebo spouštět ruku a přibližovat žíně k další struně. Cvičení zahájíme na prostředních dvou strunách. Začneme přechodem z vrchní struny na spodní, tj. z D na G. Postup cvičení-známým způsobem vytáhneme smyčec od žabky ke špičce a smyčec zastavíme. Ohnutím ruky v zápěstí a částečným natažením prstů přiklopíme smyčec na strunu G (smyčec musí zůstat rovnoběžný s kobylkou a kolmý ke strunám). Vytáhneme smyčec od špičce k žabce a zastavíme jej. Překlopení na strunu D provedeme malým pohybem zápěstí a vyklenutím prstů (paže je v klidu). Přechody na jiných strunách provádíme stejným principem, jen celková podoba paže je různá. Na struně a je výš, na struně C níž. Při přechodu z nižší na vyšší strunu je situace v postavení ruky poněkud jiná. Při vytažení smyčce ke špičce poklesne zápěstí, takže bychom byli nuceni provést přechod na vyšší strunu celou paží. Proto můžeme zápěstím klesnout jen tak, abychom měli ještě rezervu pro přechod na vyšší strunu. Totéž platí v opačném postupu i u žabky. Po zvládnutí přechodu s malými pauzami cvičíme úkol plynule, dále vázaně po dvou, čtyřech, osmi atd. Při vázání více not je markantní postupně se zvětšující pohyb v zápěstí a prstech od minimálního pohybu u žabky až po velký pohyb u špičky.

nahoru

Čtvrtá poloha

Po dokončení cviků v první poloze, kde 1. prst je vzdálen o jeden celý tón od pražce, přecházíme k nácviku 4. polohy, kde je 1. prst vzdálen od pražce o celé 4 stupně a bude intonovat 5. tón, tj. kvintu k prázdné struně. Máme zde tedy sluchovou kontrolu 1. prstu, který vždy musí znít unisono (stejným tónem) s vedlejší vyšší strunou. Mimo to máme pro 4. polohu i mechanickou orientaci a to výřez krku, na který položíme palec. Obě tyto orientace nám umožní probírat 4. polohu dříve než ostatní. Stejně jako v 1. poloze musí i zde ruka zachovávat svou polohu a tvar s kladívkovitě ohnutými prsty stojícími na struně. Palec se opírá o výřez krku, neobjímá jej však, což umožňuje ruce zachovávat důležité pravidlo, aby se dlaň nepokládala ani nedotýkala horní desky nebo lubu. Toto pravidlo umožňuje volnost dalšího přecházení ruky do vyšších poloh.

nahoru

Výměny poloh

Přechody z polohy do polohy vyžadují klouzání určitého prstu po struně. z technického hlediska rozeznáváme 3 druhy přechodů:

  1. jedním a týmž prstem
  2. se změnou vyššího prstu za nižší
  3. se změnou prstu nižšího za vyšší

V prvním případě se prst přemisťuje zároveň s celou rukou na nové místo. Chceme-li dosáhnout toho, aby nebylo slyšet glissando (sklouznutí) při spojení dvou tónů, vykonáme pohyb levé ruky lehkým švihem, zároveň v tom okamžiku nepatrně uvolníme tlak v pravé ruce. Glissando je však někdy výrazovým činitelem hry na smyčcových nástrojích. v druhém případě (např. při spoji tónů d1 a e1) 4. prst (d1) sklouzne s celou rukou na nové místo ve 4. poloze (na tón G1), ihned se však zvedne a na struně zůstane 1. prst (na tónu e1). Tón G je tzv. pomocný tón, který z počátku zřetelně hrajeme, postupně jej však odstraňujeme až k hladké výměně poloh, kdy při zrychleném pohybu 1. prst začíná pohyb dříve než 4. prst, jakoby jej doháněl. 4. prst zvedneme ze struny dříve, než dojede do 4. polohy. Zpětný postup, tj. výměna tónů e1 a d1, provedeme tak, že sklouzneme 1. prstem až na tón h (pomocný tón) a ostatní prsty zároveň se 4. prstem přiklepneme na strunu. Při hladké výměně přikládáme 4. prst na strunu dříve, než dojede 1. prst do 1. polohy.

nahoru

Martelé

Je často užívaný a velmi charakteristický smyk. Jak již francouzský název napovídá (le marteau [l martó] = kladivo, marteler = bušiti kladivem), jde o ostrý a pevný smyk, jehož podstata je v tom, že mezi dvěma sousedními notami musí být vždy menší nebo větší pauza, která vzniká zastavením smyčce. Tento smyk se rovněž jako détaché provádí v různých částech smyčce. Obtíž spočívá v okamžitém a úplném zastavení celé ruky při velké rychlosti smyku. Správné provedení smyku je možné při dokonalém uvolnění ramenního kloubu. Tlak musí vycházet jen z předloktí. v pauzách se tlak ve značné míře zeslabí, ale neztrácí se úplně, aby si zachoval kontakt smyčce se strunou. Martelé se označuje tečkou nad notou.

Martelé nacházíme jak v čisté formě, tak i ve formě přechodných smyků blížících se buď k détaché, nebo ke spiccatu (probíranému později). Charakter hudby diktuje hráči výběr smyku. Jako malíř neužívá jen základních barev, tak i hráč podle charakteru hudebního obrazu musí smíchat zvukové barvy, různě obměňovat a kombinovat smyky mezi sebou.

nahoru

Druhá a třetí poloha

Ve 2. a 3. poloze nemáme již mechanické orientace na nástroji jako v poloze 4. Místa hmatů a vzdáleností se určují výhradně sluchem. Za základ správné intonace můžeme vzít tyto vztahy: ve 2. poloze 4. prst intonuje unisono s prázdnou vedlejší vyšší strunou a 2. prst oktávu s prázdnou nižší strunou, ve 3. poloze intonuje 2. nebo 3. prst unisono s vedlejší vyšší strunou a 1. prst oktávu s prázdnou nižší strunou.

nahoru

Vibrato

Dobře školený lidský hlas je bezesporu ideálem ve světě tónové krásy. Proto se snažíme tóny na smyčcových nástrojích lidskému hlasu přiblížit. Dosahujeme toho užitím vibrata. Hlavní oblastí vibrata je pochopitelně kantiléna, tedy pomalá zpěvná část. v technických místech, kde noty následují příliš rychle po sobě ani nemůžeme prakticky vibrata použít. Někdy však bývají hrány i kantilény bez vibrata, čímž však sledujeme zvláštní efekt výrazné hry. Na violoncelle provádíme vibrato předloktím. Předběžně vyzkoušíme vibrato na každém prstu od první po čtvrtou polohu a zůstaneme v té poloze a na tom prstu, kde pociťujeme nejvíce možností zvládnout tento úkol. Zkoušíme nejprve pomalu, potom poněkud rychleji kolébat zápěstím a předloktím kolem myšlené osy spojující loketní kloub s koncem prstu položeného na struně. Pohyby však nesmíme zrychlovat dříve, než klouby ruky dosáhnou měkké elastičnosti, jinak může vzniknout na dlouhou dobu křečovité roztřesené vibrato.

nahoru

Spiccato

Spiccare = odděliti, odloupnouti, trhati

Smyk spiccato vytváří celou sérii rozmanitostí, jejž závisí na rychlosti pohybu. Všechny jsou založeny na míře pružnosti a elastičnosti žíní a prutu. Spiccato se skládá ze dvou pohybů:

  1. úder smyčce o strunu k umožnění skákání smyčce na základě elastických vlastností smyčce a struny
  2. krátký stranný pohyb na struně k vytvoření tónu
  3. se změnou prstu nižšího za vyšší

Oba pohyby jsou nepatrné a uskutečňují se lehkými krátkými smyky. Ve spiccatových smycích se předává energie pohybu zápěstí a prstům. Největší volnost a pohyblivost zápěstního kloubu je první nevyhnutelná podmínka pro dokonalé provedení smyku. Volně svěšená ruka v zápěstí dává největší možnost volného pohybu. Základní problém spiccata spočívá v rovnoměrných poskocích smyčce. To závisí na vstupní volnosti, jakou dáváme smyčci, aby projevil své pružné vlastnosti. Jestli jsou pohyby ruky přísně rovnoměrné, jestli je námaha přivedena na minimum a omezuje se jen na nutnost držení a usměrnění smyčce, jestli je vybrán nejvhodnější bod na smyčci a určena potřebná rychlost, pak dosáhneme pravidelného krásně znějícího spiccata. Ruka koná půlkruhovitý pohyb, v jehož nespodnějším bodě se dotkne smyčec struny.

Čím kratší, nebo delší dotknutí se struny je, zní tón ostřeji, nebo šířeji. Při delším dotknutí může spiccato přecházet téměř do détaché. Spiccato se nejlépe hraje v místě těžiště smyčce. v pomalejším tempu posuneme spiccato k žabce. Mezi smyky jsou větší pauzy. Začneme pomalým pohybem provázeným značnými pauzami, postupně budeme zrychlovat pohyb. v určitém stádiu zrychlení se vytváří pocit, jakoby impuls přecházel z ramenního kloubu do zápěstí a prstů. Pohyby ramene přivedené na minimum dostaly jinou funkci – místo vedoucí jen vyrovnávací.

nahoru

Pátá, šestá a sedmá poloha

Při posunutí ruky do 5., 6. a sedmé polohy držíme stále ještě palec za výřezem krku, i když výřez přestal být již mechanickým orientačním bodem, jakým byl ve 4. poloze. Ruka má však v těchto polohách intonační orientační bod. Je jím flageolet (oktávový). Prst hrající flageolet dělí strunu na dvě poloviny, netiskne však strunu na hmatník, je na ní pouze přiložen. Na znějící struně se vytvoří nehybný bod (akustický uzel) a obě části struny se chvějí. v 5., 6., a 7. poloze se mění částečně směr ruky a prstů. 3. prst se natahuje na hmatníku a nahrazuje 4. prst, který se v těchto polohách již nepoužívá. Tu dospíváme k novému technickému prvku-hmatu malé i velké tercie mezi 1. a 3. prstem. Musíme dbát na to, aby u tohoto hmatu byl zachován obloukovitý tvar ruky a prstů (na D struně se nedotýkat struny A).

nahoru

Staccato

Staccare = odvázati

Na žádný jiný smyk není tolik rozdílných názorů jako právě na staccato. v komorní literatuře je ho použito velmi málo. Určitou roli hraje staccato v sólové virtuózní literatuře. Dokonalé ovládání tohoto smyku vyvolává vždy velký vnější efekt, ačkoliv výrazové možnosti jsou ve značné míře omezeny. Můžeme tedy říci, že ryze umělecká cena staccata je malá, i když jsou některé skladby, u nichž by změna staccata na spiccato úplně setřela onen podmanivý půvab.

Provedení smyku staccato je založeno na mírném napětí svalstva paže. v nácviku vycházíme ze smyku martelé, a to několik tónů na jeden smyk. z počátku děláme dostatečně veliké přestávky, které slouží ke klidné přípravě na další náraz. Výcvik staccata je třeba provádět v různých částech smyčce, neboť různé části smyčce vyžadují ve staccatové hře různého tlaku. Nejúčelnější je nacvičit smyk nahoru i dolů v horní třetině, pak ve středu a nakonec ve spodní třetině. v horní třetině je třeba vyvinout největší tlak od ramene celou paží. Směrem k žabce se přesouvá napětí k zápěstí.

Rozlišujeme několik druhů staccata:

nahoru

Palcová poloha

Violoncellovou techniku si nelze představit bez použití palce, jak v nejvyšších polohách, tak v polohách nižších. Dosud jsme jej užívali jako opory pro protilehlé prsty. Teď se však přesouvá na struny, kde plní stejnou funkci jako prsty ostatní. Při hře v palcové poloze se musíme řídit těmito pravidly: palec leží vždy na dvou strunách, vrchní struna je těsně vedle posledního článku palce, spodní struna asi uprostřed nehtu, se strunou svírá pravý úhel. Tlak palce musí být rovnoměrný na obě struny, chceme-li dosáhnout čistě intonované kvinty. Prsty stavíme tak, aby se strun dotýkaly bříškem a ne nehtem. Zaoblenosti prstů docílíme mírným zdvižením hřbetu ruky. Hřbet ruky se v nižších polohách (velké rozpětí) snižuje, ve vyšších polohách (malé rozpětí) zvyšuje. Ideální postavení ruky je takové, aby i čtvrtý prst mohl hrát bez zvláštního natáčení ruky. Palec přechází na nižší dvojici strun jen v tom případě, když tam má hrát, dodatečně následují ostatní prsty. Při návratu na vyšší dvojici strun palec předchází, tj. připravuje se předem. Palec, který drží čistou kvintu jako umělý pražec, musí být v prvním kloubu pružný, aby dovolil ruce vzdálit se i na značně větší vzdálenost.

nahoru

Sautillé

Sauter [sóté] = skákati, sautiller [sótié]= poskakovati

Patří mezi nejrychlejší smyky hrané na violoncello. Jeho hlavním předpokladem je dokonale uvolněné zápěstí, klade velké nároky na pružnost smyčce. Těžiště posuneme směrem do středu smyčce, při studiu postupujeme dvojím způsobem:

  1. zrychlujeme spiccato
  2. dokonale rovnoměrný pohyb smyku détaché při postupném zrychlování tempa a postupném zkracování délky smyčce přivodí jeho poskakování a vytvoření smyku sautillé